Mikulášské pečivo – páni a čerti


„V předvečer sv. Mjikoláše chodíl do domácnosti přívětivyj Mjikoláš, voblečenyj bíle za biskupa v plátěným nebo papírovým vornátu s dlúhyjma bílyjma fousama ze lnu, s berlú i pozlátkem polepenú, ha mjitru, s handělem, keryj zvonečkem zvoníl a nosíl dárky, za čmertem s metlu ha řetězem, čmert míl na ruby vobrácenyj kožich se srstí, na hlavje černú čepjičku, na ní dva růžky. Vobličej ha ruce míl počerněný sázema; z houby mu vjisíl dlúhyj červenyj papíruvyj nebo flaneluvyj jazyk. Bručíl, chrastíl řetězem ha metlú, švíkál zlý děti. Nehdy s nima teký bula eště koza (maškara). Děti se modlily, vodpovídaly na votázky z náboženctví ha vodříkavaly modlidbičky.

Pokračovat ve čtení „Mikulášské pečivo – páni a čerti“

Stříhané putrové bulečky

„Skoč k Palánovi pro putro!“ volávala na mě maminka. Putra je prosím v nářečí na Znojemsku (nebo bývalo) máslo. A pan Palán byl vedoucí našeho vesnického obchodu, kde jste dostali nejen putro, mouku, cukr a jiné potraviny, ale například i vidle, hřebíky, provaz, valchu, tužky, sešity, pastelky, pero, inkoust, krém Maryna s červeným víčkem, mýdlo Jelen a pendreky… Nebo vám objednal klidně televizi Orava!

Jsou chutě, které si ihned zamilujete, třeba zrovna tu máslovou. A pak ty, na které si musíte zvyknout. Nebo taky ne.
Tak je to u nás doma s veškerým kvasovým pečením, tedy kromě chleba. Na ten jsme od mala zvyklí a nikdo neprotestuje. Kdežto na kvasové koláče nebo žemličky ne. Já mám ráda oboje. A pokud si navíc myslím, že to stojí za to, snažím se obohatit domácí repertoár silou kapek dopadajících na kámen…

Pokračovat ve čtení „Stříhané putrové bulečky“

Panské žemličky od tety Anny

Žemličky, Anna a já…

Moje teta Anna, babiččina sestra, byla žena veskrze moderní a já ji obdivovala. Žádná Anča, Anina, Hanča, byla to Anna. Dáma všemi vážená a respektovaná.

Jako jediná žena v rodině si nanášela pleťovou masku z droždí nebo žloutků (já pak taky…), trhala si obočí a pečlivě si každý večer natírala pleť mandlovým mastným krém. To ale těžce nesla babička, protože Anna pobývala ve svátečním pokoji.
A tam jako jediná mohla spát v měkoučkých peřinách naplněných prachovým peřím z našich husí. V peřinách určených v daleké budoucnosti do mé výbavy.
Po jejím odjezdu nesly bílé polštáře nažloutlé “mapy“ malé i velké, avšak jemně a krásně vonících po mandlích…

I jako jediná z žen v mé rodině pekla „žemličke“.

Pokračovat ve čtení „Panské žemličky od tety Anny“

Dušičky

Od věku není léku a od smrti koření…

Jako při jiných důležitých meznících lidského života, tak i u příležitosti úmrtí a nebo o svátcích zemřelých, se peklo pečivo. Jednak jako odměna za účast na pohřbu a tím projevenou úctu k zemřelému, rovněž i na posilněnou hostům – někteří přišli i pěšky z velké dálky.

Na Dušičky mělo tvary velmi speciální…

Pokračovat ve čtení „Dušičky“

Banketové pečivo – recepis z roku 1955

Banketové pečivo nemělo nijak ojedinělou recepturu, ale řadilo se mezi speciální pečivo svojí velikostí.
Nejprve bych vysvětlila, co to „banketové“ znamená. Slovo banket je z francouzštiny a už se moc nepoužívá – něco jako slavnost, raut nebo dnes párty. Aby se pečivo mohl jmenovat banketka, mohlo mít různé tvary, ale malinké. Pouhých 20 gramů po upečení, praví tehdejší normy! Taková úhledná, vyrovnaná maličkost na dvě kousnutí k něčemu moc dobrému, třeba předkrmu. Schválně zvažte kousek syrového těsta o váze 25 g před upečením…

Z tohoto těsta jsou moc dobré i obyčejné lehoučké „velké“ rohlíky.

Pokračovat ve čtení „Banketové pečivo – recepis z roku 1955“

Výborný recept na housky či jiné pečivo

Tento univerzální recept na pečivo peču dlouhé roky. Ne tak dlouho jako to maminčino koláčové, protože dříve se doma rohlíky či housky moc nepekly – kupované pečivo bylo dobré a více se jedl v našich končinách chleba. Nepamatuju jako dítě, že by běžné pečivo i někdo jiný v okolí pekl. To přišlo mnohem později, až s jeho stále horší kvalitou.

Pokračovat ve čtení „Výborný recept na housky či jiné pečivo“