Lněné večky

Další možný recept se slaným droždím, čili slaným kváskem alias slánkem. Slánek je společně vymyšlený název kamarádky bioložky a můj. Tedy má je ta čárka nad a… Žádný neexistoval.
Jak funguje droždí v 10% slané vodě a pak v těstě? Že to je neuvěřitelné? Je, a ještě s jistými bonusy. Co to je, jsem sepsala zde. Stále zkoumám, co všechno je s kvasinkami možné. Veškerá sůl do těsta se zde přidává do kvásku, přímo na droždí. Nakyne naprosto bezchybně.

Pokračovat ve čtení „Lněné večky“

Makovky se slánkem

Pořád experimentuji se slaným droždím, protože je to téměř pole neorané, v Čechách stoprocentně bez jediné brázdy. Tak ji orám a připadám si jako Mičurin.

Mám ráda výzvy, na stole se usídlila pekárenská technologie s laboratorní příručkou pro pekárny, cukrovary a pečivárny. Tam sice varují před solí na droždí, ale z normálních situací odvozuju, jak by to mohlo fungovat s tou “nenormální” solí.

Pokračovat ve čtení „Makovky se slánkem“

Bábovka na neděli

Bábovka…

Pro mě do školních let jedině kudluf. Jinak se jí u nás doma neřeklo. Bábovky, spíš bábovičky, bylo pro mě označení pouze na ty z formiček na písku. Marně jsem vysvětlovala paní kuchařce Kristě ve školce, že nemáme na svačinu bábovku, ta se přeci nejí, ale kudluf! Veselá historka přidávaná – k mé nevoli – na rodinných sešlostech.

Pokračovat ve čtení „Bábovka na neděli“

Podmásloví zajíčci

Zajíčci číslo II…

Pátrala jsem pátrala, když jsem se tak vehementně pustila letos zrovna do zajíců…, a zjistila, že zajíček má pravděpodobně původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara. Avšak například v byzantské ikonografii představoval zajíc samotného Krista.

Symbol zajíce pochází z tradice oslav svátku pohanské bohyně plodnosti Eostre. Z jejího jména je odvozeno slovo Easter, anglický název křesťanských Velikonoc. Podle legendy Eostre proměnila ptáčka, který umrzl ve vánici, v zajíce. On pak z vděčnosti každé jaro kladl vejce jako pták.

Pokračovat ve čtení „Podmásloví zajíčci“

České buchty

České buchty nebo jen buchty je snad nejznámější a nejpečenější kynutý moučník u nás. Rozhodně je typický pro venkov. Býval to často páteční bezmasý oběd s polévkou v mnoha domácnostech. Velké buchty „cihly“ (calty) se nosily jako svačina třeba na pole. Menší kousky byly určeny spíše ke kávě v městské domácnosti.
Oblíbené jsou stále i jako malinké neplněné, polité vanilkovým krémem či vinnou pěnou, zvanou šodó – dukátové buchtičky.

Existuje velké množství jejich variant i co do složení těsta. To se liší hlavně v množství přidaného tuku a vajec. A u tuku je to i zvolený druh.

Pokračovat ve čtení „České buchty“

Snadná smetanovo-máslová vánočka pro Leničku

Chtěla jsem doplnit naši oblíbenou vánočku o další „odrůdu“ a přemýšlela o jakou… V té naší není máslo, ale 40% smetana. Rozhodně není suchá! Ale máslo může někomu v chuti chybět. Píšete mi „nemáš nějakou máslovou“? Tak nakonec můžu mít i máslovou… A vyřešilo se to naprosto samo. A hned dvě věci. Jako vždy, když zapracuje nečekaná náhoda; tentokrát jménem Lenička…

Pokračovat ve čtení „Snadná smetanovo-máslová vánočka pro Leničku“

Mikulášské pečivo – páni a čerti


„V předvečer sv. Mjikoláše chodíl do domácnosti přívětivyj Mjikoláš, voblečenyj bíle za biskupa v plátěným nebo papírovým vornátu s dlúhyjma bílyjma fousama ze lnu, s berlú i pozlátkem polepenú, ha mjitru, s handělem, keryj zvonečkem zvoníl a nosíl dárky, za čmertem s metlu ha řetězem, čmert míl na ruby vobrácenyj kožich se srstí, na hlavje černú čepjičku, na ní dva růžky. Vobličej ha ruce míl počerněný sázema; z houby mu vjisíl dlúhyj červenyj papíruvyj nebo flaneluvyj jazyk. Bručíl, chrastíl řetězem ha metlú, švíkál zlý děti. Nehdy s nima teký bula eště koza (maškara). Děti se modlily, vodpovídaly na votázky z náboženctví ha vodříkavaly modlidbičky.

Pokračovat ve čtení „Mikulášské pečivo – páni a čerti“

Svatomartinské podkovy

Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr…Co je to?
Sníh!
Hádanka, kterou znají snad všichni. A právě první sníh bývá spojovaný se svátkem svatého Martina – 11.11. Ta bílá jiskrná a křupavá pokrývka v tento den neležela pokaždé na polích a všech kopcích, ale jako děti jsme na ni velmi netrpělivě čekávaly a vytahovaly ze stodol zaprášené sáňky nebo „ródličky“. To byla prkénka připevněná na starých bruslích, pokrytá kožešinou z králíka.

A kdo to byl ten svatý Martin, na jehož počest pečeme martinské podkovy, rohlíky, husy nebo se místy pořádá i posvícení?

Pokračovat ve čtení „Svatomartinské podkovy“