O kvásku a jiných radostech
Loni jsem poprvé pekla dušičkové pečivo, kterému se říkalo krajově dušičky nebo kosti. Tvary mělo různé – stylizovaných kostí, věnečků, placiček. A taky jakési představy duše.
Pokračovat ve čtení „Selbiky – dušičkové pečivo“
V mé generaci se děvčatům kupovala postupně výbava, všechno bylo stejně 20 let téměř neměnné, takže trendy ve vzorech nádobí, ručníků a povlečení nebylo potřeba až tolik sledovat. To až později…. Vše bylo jednoduché, festovní, sloužilo dlouho.
A já dostala ve svých 12 letech v roce 1969 i Českou kuchařku. Pár let ležela lady, protože maminka měla svoje naučené výborné recepty a velmi zřídka na nich hodlala něco měnit… Proč taky, když fungovaly a mohla je po všech letech pečení dělat i se zavázanýma očima? Ať si až jednou vařím co chci…
Také jich nakonec takových pár mám, moje jistoty.
Máslový koláč je moc dobrý zákusek. Moc dobrý je slabé slovo. Famózní! Nevydržíte si neukrojit ještě teplý. Na to vsadím krk.
Lehce zkaramelizovaný cukr s mandlemi, celý koláč prostoupený máslem… Něco neuvěřitelně jednoduchého a neuvěřitelně dobrého! Absolutně žádná dieta. Naopak. A velmi sladký.
Recepis na koláč na plech pochází z rakouské strany mojí rodiny – Dolezal a Gotthard. Proto na památku ten název.
Existuje nespočet variant, asi jako na všechno, co nemá registrovanou echt značku.
Tyhle bagetky jsem snídala u tety ve Vídni poprvé v roce 1990.
Nepekla je, kupovaly jsme je na Mariahilferstrasse v maličkém pekařství. Buď byly čistě bez náplně nebo s čokoládovými kousky. Lehce nasládlé, připomínaly mi jednoduchou jemnou vánočku. Od tety jsem se dozvěděla zajímavou věc, že bagety prý pochází z Vídně a do Francie je přivezl jistý Rakušan. Tenkrát mi to jako informace stačilo, ale když jsem hledala, co má tato bagetka obsahovat, chtěla jsem vědět více o jejich původu.
Pokračovat ve čtení „Baguette viennoise – vídeňské bagety“
Člověk neví, jak se to stává, že něco uvidí a něco ho i popadne…To určitě znáte. Jen jsem si myslela, že už jsem velmi odolná. Fakt jsem! Ale najednou se mi zachtělo.
Co zachtělo!
Jedna stará keramická forma ze mě udělala divokého posedlého lovce. Tak moc jsem ji chtěla. Bohužel prodávající neposílal nic poštou a bydlel hodně daleko.
Ben ben ben, všechny blechy ven,
a vajíčka do košíčka sem!
Tohle byla první krátká koleda, se kterou mí tři synové postupně, ani ne jako dvouletí, začínali svoje první poutě s tatínkem za vajíčky k sousedům.
Velikonoce mají i jiné bohaté tradice obdarovávání, není to pouze pondělní pomlázka.
Zakysané výrobky v těstě připomínají chutí kynutá těsta, pokud pečete jen s práškem do pečiva.
Tento koláč, „buchtu“ na plech, peču dlouhé roky a vždy má úspěch. Není vůbec možné, aby se nepovedla.
Občas najdu v lednici něco, co zbylo od oběda nebo surovinu, kterou jsem měla v úmyslu použít na něco. A to něco se nekonalo. Co s tím?
Šup do těsta!
Štrúdl alias závin…
„Kam šla?“
„Kam šla, kam šla, asi pro štrúdl.“
„Neříkej mi štrúdl, krucifix, říkej závin!“
„Proč má říkat závin, když je to štrúdl?“ – z filmu Světáci
České buchty nebo jen buchty je snad nejznámější a nejpečenější kynutý moučník u nás. Rozhodně je typický pro venkov. Býval to často páteční bezmasý oběd s polévkou v mnoha domácnostech. Velké buchty „cihly“ (calty) se nosily jako svačina třeba na pole. Menší kousky byly určeny spíše ke kávě v městské domácnosti.
Oblíbené jsou stále i jako malinké neplněné, polité vanilkovým krémem či vinnou pěnou, zvanou šodó – dukátové buchtičky.
Existuje velké množství jejich variant i co do složení těsta. To se liší hlavně v množství přidaného tuku a vajec. A u tuku je to i zvolený druh.
Pokračovat ve čtení „České buchty“