O kvásku a jiných radostech
Tyto koláče jsou specifické spojením protilehlých částí těsta svázáním. Bývá to krajová zvyklost. Je potřeba si nechat dostatek volného těsta kolem náplně, aby to vůbec šlo. Vzniklé rohy se položí přes náplň.
Pokračovat ve čtení „Rohaté koláče“
Lívance vonívaly v mém dětství doma velmi často. Je to nenáročný kynutý a levný moučník.
V zimě s povidly či džemem, v létě polévaný rozmačkaným lesním ovocem. Žádné jahody na nich nejsou tak dobré jako trávnice z lesní stráňky a vysoké trávy.
Pokračovat ve čtení „Lívance mého dětství“
Kdo by neznal palačinky… Velmi jednoduchý a rovněž velmi dobrý moučník.
Pokračovat ve čtení „Palačinky“
Osmažená cibule jakémukoliv jídlu dodá chuť. Bez cibule nejsem schopná vařit… Je to samozřejmě nadsázka, ale s česnekem jsou takové „zlato“ mé kuchyně.
Pokračovat ve čtení „Cibuláčky“
S kávou a s koláčky se mi roztrhl pytel…
Jednou v krému, jindy v polevě, ale ještě ne v kynutém těstě… Co s tím? Už ano!
Pokračovat ve čtení „Kávové koláčky s tanzhongem“
Tyhle bagetky jsem snídala u tety ve Vídni poprvé v roce 1990.
Nepekla je, kupovaly jsme je na Mariahilferstrasse v maličkém pekařství. Buď byly čistě bez náplně nebo s čokoládovými kousky. Lehce nasládlé, připomínaly mi jednoduchou jemnou vánočku. Od tety jsem se dozvěděla zajímavou věc, že bagety prý pochází z Vídně a do Francie je přivezl jistý Rakušan. Tenkrát mi to jako informace stačilo, ale když jsem hledala, co má tato bagetka obsahovat, chtěla jsem vědět více o jejich původu.
Pokračovat ve čtení „Baguette viennoise – vídeňské bagety“
Bábovka…
Pro mě do školních let jedině kudluf. Jinak se jí u nás doma neřeklo. Bábovky, spíš bábovičky, bylo pro mě označení pouze na ty z formiček na písku. Marně jsem vysvětlovala paní kuchařce Kristě ve školce, že nemáme na svačinu bábovku, ta se přeci nejí, ale kudluf! Veselá historka přidávaná – k mé nevoli – na rodinných sešlostech.
Pokračovat ve čtení „Bábovka na neděli“
Ben ben ben, všechny blechy ven,
a vajíčka do košíčka sem!
Tohle byla první krátká koleda, se kterou mí tři synové postupně, ani ne jako dvouletí, začínali svoje první poutě s tatínkem za vajíčky k sousedům.
Velikonoce mají i jiné bohaté tradice obdarovávání, není to pouze pondělní pomlázka.
Čas od času upeču rohlíky nebo bulky. A zcela výjimečně něco jiného než tuto klasiku. Vždycky je to na přání, protože je o mně známo, že pečivo dlouhé roky téměř nejím. Ne že by mi nechutnalo, ale na prvním místě jím a miluji chleba, bez něho se prostě neobejdu. A jaksi vzhledem k věku, potřebám a zájmu zachování zdraví si musím svoji denní „krmnou dávku“ poskládat a vybrat. A pro pečivo mi už talíř nezbývá.
Pokračovat ve čtení „Císařské párečky v těstě“
Žemličky, Anna a já…
Moje teta Anna, babiččina sestra, byla žena veskrze moderní a já ji obdivovala. Žádná Anča, Anina, Hanča, byla to Anna. Dáma všemi vážená a respektovaná.
Jako jediná žena v rodině si nanášela pleťovou masku z droždí nebo žloutků (já pak taky…), trhala si obočí a pečlivě si každý večer natírala pleť mandlovým mastným krém. To ale těžce nesla babička, protože Anna pobývala ve svátečním pokoji.
A tam jako jediná mohla spát v měkoučkých prachových peřinách naplněných peřím z našich husí. V peřinách určených v daleké budoucnosti do mé výbavy.
Po jejím odjezdu nesly bílé polštáře nažloutlé “mapy“ malé i velké, avšak jemně a krásně vonících po mandlích…
I jako jediná z žen v mé rodině pekla „žemličke“.
Pokračovat ve čtení „„Pansky žemličke“ od tety Anny“