O kvásku a jiných radostech
Lívance vonívaly v mém dětství doma velmi často. Je to nenáročný kynutý a levný moučník.
V zimě s povidly či džemem, v létě polévaný rozmačkaným lesním ovocem. Žádné jahody na nich nejsou tak dobré jako trávnice z lesní stráňky a vysoké trávy.
Pokračovat ve čtení „Lívance mého dětství“
Kdo by neznal palačinky… Velmi jednoduchý a rovněž velmi dobrý moučník.
Pokračovat ve čtení „Palačinky“
Osmažená cibule jakémukoliv jídlu dodá chuť. Bez cibule nejsem schopná vařit… Je to samozřejmě nadsázka, ale s česnekem jsou takové „zlato“ mé kuchyně.
Pokračovat ve čtení „Cibuláčky“
S kávou a s koláčky se mi roztrhl pytel…
Jednou v krému, jindy v polevě, ale ještě ne v kynutém těstě… Co s tím? Už ano!
Pokračovat ve čtení „Kávové koláčky s tanzhongem“
Tyhle bagetky jsem snídala u tety ve Vídni poprvé v roce 1990.
Nepekla je, kupovaly jsme je na Mariahilferstrasse v maličkém pekařství. Buď byly čistě bez náplně nebo s čokoládovými kousky. Lehce nasládlé, připomínaly mi jednoduchou jemnou vánočku. Od tety jsem se dozvěděla zajímavou věc, že bagety prý pochází z Vídně a do Francie je přivezl jistý Rakušan. Tenkrát mi to jako informace stačilo, ale když jsem hledala, co má tato bagetka obsahovat, chtěla jsem vědět více o jejich původu.
Pokračovat ve čtení „Baguette viennoise – vídeňské bagety“
Bábovka…
Pro mě do školních let jedině kudluf. Jinak se jí u nás doma neřeklo. Bábovky, spíš bábovičky, bylo pro mě označení pouze na ty z formiček na písku. Marně jsem vysvětlovala paní kuchařce Kristě ve školce, že nemáme na svačinu bábovku, ta se přeci nejí, ale kudluf! Veselá historka přidávaná – k mé nevoli – na rodinných sešlostech.
Pokračovat ve čtení „Bábovka na neděli“
Ben ben ben, všechny blechy ven,
a vajíčka do košíčka sem!
Tohle byla první krátká koleda, se kterou mí tři synové postupně, ani ne jako dvouletí, začínali svoje první poutě s tatínkem za vajíčky k sousedům.
Velikonoce mají i jiné bohaté tradice obdarovávání, není to pouze pondělní pomlázka.
Čas od času upeču rohlíky nebo bulky. A zcela výjimečně něco jiného než tuto klasiku. Vždycky je to na přání, protože je o mně známo, že pečivo dlouhé roky téměř nejím. Ne že by mi nechutnalo, ale na prvním místě jím a miluji chleba, bez něho se prostě neobejdu. A jaksi vzhledem k věku, potřebám a zájmu zachování zdraví si musím svoji denní „krmnou dávku“ poskládat a vybrat. A pro pečivo mi už talíř nezbývá.
Pokračovat ve čtení „Císařské párečky v těstě“
Štrúdl alias závin…
„Kam šla?“
„Kam šla, kam šla, asi pro štrúdl.“
„Neříkej mi štrúdl, krucifix, říkej závin!“
„Proč má říkat závin, když je to štrúdl?“ – z filmu Světáci
Žemličky, Anna a já…
Moje teta Anna, babiččina sestra, byla žena veskrze moderní a já ji obdivovala. Žádná Anča, Anina, Hanča, byla to Anna. Dáma všemi vážená a respektovaná.
Jako jediná žena v rodině si nanášela pleťovou masku z droždí nebo žloutků (já pak taky…), trhala si obočí a pečlivě si každý večer natírala pleť mandlovým mastným krém. To ale těžce nesla babička, protože Anna pobývala ve svátečním pokoji.
A tam jako jediná mohla spát v měkoučkých prachových peřinách naplněných peřím z našich husí. V peřinách určených v daleké budoucnosti do mé výbavy.
Po jejím odjezdu nesly bílé polštáře nažloutlé “mapy“ malé i velké, avšak jemně a krásně vonících po mandlích…
I jako jediná z žen v mé rodině pekla „žemličke“.
Pokračovat ve čtení „„Pansky žemličke“ od tety Anny“