O kvásku a jiných radostech
Buchte, buchetke, buchtičke…
Zasutá a v paměti znovuobjevená vzpomínka na dětství.
U nás doma (a nejen u nás doma) byl sladký repertoár oproti dnešním domácnostem – i té mé – velmi jednoduchý. Nejčastěji se pekly kynuté moučníky.
Pokračovat ve čtení „Buchetke z Boskovštejna“
Hody, hody, doprovody…
Týden před Velikonocemi je modré pondělí, šedivé úterý a škaredá středa – tyto dny nemají žádné tradiční pečivo. To až Zelený čtvrtek a Velký pátek se uctívaly zvláštním pečivem zvaným jidáše (jidášky). Mají připomínat provaz, na kterém se Jidáš oběsil.
Pokračovat ve čtení „Máslové jidáše s tuhým kvasem“
Toužila jsem po brioškách s „hlavou“, která se vytrhne ještě teplá z bochánku …
Se zavřenýma očima polykáte jemnou peřinku vonící máslem a napadají vás najednou slova (ač francouzsky vůbec neumíte) jako excellent, exclusif brioche.
Vymyslela jsem svoje koláče – s tuhým kváskem lievito madre – Liduščiny koláče.
Mám zde na blogu recept na Fandiny koláče. Ty jsou podle receptu od maminky a ten na kvasový měnit nebudu. Je dokonalý.
Mazanec, jak ho známe dnes, sladké velikonoční pečivo s rozinkami, se peče od 18. století. Má kulatý tvar připomínající Slunce, kterého bude v dalších jarních dnech neustále přibývat. Na vršku se mazanec nařezává do kříže – má připomínat ukřižování Krista.
Pokračovat ve čtení „Kváskový mazanec pro fajnové muže (s LM)“
Jidáše jsou sladké velikonoční pečivo z kynutého těsta slazeného medem. Podle lidových tradic by se měly upéct i rovnou sníst na Zelený čtvrtek. Věřilo se, že kdo sní jidáše za svítání, bude se těšit pevnému zdraví.
Svým tvarem mají připomínat svinutý provaz, na němž se oběsil apoštol Jidáš poté, co svým polibkem zradil Ježíše a zapříčinil tak jeho zatčení a následně smrt. Zavinutý tvar jidášů spolu s medem, kterým se ještě horké po vytažení z trouby mají potírat, symbolizují plodnost a hojnost – tradiční charakteristiky jara.
Pořád se musí člověk učit…
U kváskového sladkého pečiva vadí mojí rodině jakýsi kyselý „ocásek“ v chuti. Mně tedy ne. Ale pro koho hlavně pečeme, že? Tuto touhu jsem odložila na neurčito – že někdy zase začnu „nějak jinak“. Furt jsem přemýšlela, jak ten ocásek useknout. A dostavil se nápad zkusit založit tuhý pšeničný kvásek lievito madre, který nikdy tak kyselý není jako klasický tekutý.
Pokračovat ve čtení „Základní mazanec s tuhým kváskem lievito madre“
Aby si člověk někdy vzpomenul, musí vzít do ruky nikoliv poznámky, ale knihu…
Třeba tu z roku 1932 – Technologii pekařství nebo Pekařství z roku 1955.
V jiných zase narazíte na odlišné zasuté vzpomínky. Jen nikdy nevíte na jaké – pokud otevíráte knihu poprvé. Najednou jste někde jinde. A třeba i hodně daleko.
Není knihy, kde by nebylo alespoň něco malého z mého života. Tedy až na ty vraždy!
Vánočky jsem už pekla všelijaké – skoro každý rok jiný recepis. Maminčin si bohužel nepamatuju. Jen jsem si vzpomněla, že říkávala, jak kdysi bohaté selky zadělávaly kynutá těsta poctivou domácí hustou smetanou…
Tak tady máte tu moji.
Recept mé moravské maminky – vždycky to pro mě byly nejlepší koláče na celém světě. Jmenovala se Františka a všichni ji oslovovali Fanda.
Maminka do koláčů nic nevážila. Pekla je často a velikosti hromádek surovin do mísy měla léty dokonale nacvičené v oku. Ale vánoční cukroví či jiné dobroty vážila poctivě.
