Marssö rohlíky – cobydupky

Každý kypřící prostředek má svoji určitou dobu, za kterou těsto nakypří a to lze pak úspěšně upéci. Nejrychlejší to je s „prdopečem“, čili práškem do pečiva – zamícháte a ihned pečete…
Kypřidlo může přidat i specifickou chuť, kterou žádný jiný prostředek nemá. Této přidané hodnoty dosáhneme s droždím, ale musíme těstu věnovat čas, aby výsledek byl dobrý nebo vynikající. S kvasem je to ještě složitější…
A co dělat, když potřebujeme třeba rohlíky a ty jsou z těsta kynutého? Nic není nemožné – přidáte do těsta více droždí! Pokud ho nebude vysloveně halda, ani to v chuti cítit nebude. Naše babičky, chytré to hospodyně, si pomáhaly zrovna tak.
Upečte tyto cobydupky, hotové a naservírované klidně do hodiny. Budete hosty pochváleni.

Pokračovat ve čtení „Marssö rohlíky – cobydupky“

Svatomartinské podkovy

Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr…Co je to?
Sníh!
Hádanka, kterou znají snad všichni. A právě první sníh bývá spojovaný se svátkem svatého Martina – 11.11. Ta bílá jiskrná a křupavá pokrývka v tento den neležela pokaždé na polích a všech kopcích, ale jako děti jsme na ni velmi netrpělivě čekávaly a vytahovaly ze stodol zaprášené sáňky nebo „ródličky“. To byla prkénka připevněná na starých bruslích, pokrytá kožešinou z králíka.

A kdo to byl ten svatý Martin, na jehož počest pečeme martinské podkovy, rohlíky, husy nebo se místy pořádá i posvícení?

Pokračovat ve čtení „Svatomartinské podkovy“

Stříhané putrové bulečky

„Skoč k Palánovi pro putro!“ volávala na mě maminka. Putra je prosím v nářečí na Znojemsku (nebo bývalo) máslo. A pan Palán byl vedoucí našeho vesnického obchodu, kde jste dostali nejen putro, mouku, cukr a jiné potraviny, ale například i vidle, hřebíky, provaz, valchu, tužky, sešity, pastelky, pero, inkoust, krém Maryna s červeným víčkem, mýdlo Jelen a pendreky… Nebo vám objednal klidně televizi Orava!

Jsou chutě, které si ihned zamilujete, třeba zrovna tu máslovou. A pak ty, na které si musíte zvyknout. Nebo taky ne.
Tak je to u nás doma s veškerým kvasovým pečením, tedy kromě chleba. Na ten jsme od mala zvyklí a nikdo neprotestuje. Kdežto na kvasové koláče nebo žemličky ne. Já mám ráda oboje. A pokud si navíc myslím, že to stojí za to, snažím se obohatit domácí repertoár silou kapek dopadajících na kámen…

Pokračovat ve čtení „Stříhané putrové bulečky“

Panské žemličky od tety Anny

Žemličky, Anna a já…

Moje teta Anna, babiččina sestra, byla žena veskrze moderní a já ji obdivovala. Žádná Anča, Anina, Hanča, byla to Anna. Dáma všemi vážená a respektovaná.

Jako jediná žena v rodině si nanášela pleťovou masku z droždí nebo žloutků (já pak taky…), trhala si obočí a pečlivě si každý večer natírala pleť mandlovým mastným krém. To ale těžce nesla babička, protože Anna pobývala ve svátečním pokoji.
A tam jako jediná mohla spát v měkoučkých peřinách naplněných prachovým peřím z našich husí. V peřinách určených v daleké budoucnosti do mé výbavy.
Po jejím odjezdu nesly bílé polštáře nažloutlé “mapy“ malé i velké, avšak jemně a krásně vonících po mandlích…

I jako jediná z žen v mé rodině pekla „žemličke“.

Pokračovat ve čtení „Panské žemličky od tety Anny“