O kvásku a jiných radostech
Když jsem je před pár měsíci dávala tento recepis dohromady podle svých představ o ingrediencích a jejich poměru, netušila jsem, že budou kousky až tak moc dobré. A už vůbec ne, že z poměrně jednoduchého receptu se stane tak veliký hit. A nebere to konce…
Samozřejmě mám radost, protože těsto je jemné, nadýchané a dobře se s ním pracuje. Jen jsem doplnila pár postřehů a pro ty, co mají rádi mák, přidala i náplň makovou.
Každý kypřící prostředek má svoji určitou dobu, za kterou těsto nakypří a to lze pak úspěšně upéci. Nejrychlejší to je s „prdopečem“, čili práškem do pečiva – zamícháte a ihned pečete…
Kypřidlo může přidat i specifickou chuť, kterou žádný jiný prostředek nemá. Této přidané hodnoty dosáhneme s droždím, ale musíme těstu věnovat čas, aby výsledek byl dobrý nebo vynikající. S kvasem je to ještě složitější…
A co dělat, když potřebujeme třeba rohlíky a ty jsou z těsta kynutého? Nejsem zastáncem „rychlého kynutí“, ale dá se to obejít jediným způsobem – přidáte do těsta více droždí. Staré hospodyně si pomáhaly zrovna tak.
Upečte tyto cobydupky, hotové a naservírované klidně do hodiny. Jsou určeny k rychlé spotřebě.
Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr…Co je to?
Sníh!
Hádanka, kterou znají snad všichni. A právě první sníh bývá spojovaný se svátkem svatého Martina – 11.11. Ta bílá jiskrná a křupavá pokrývka v tento den neležela pokaždé na polích a všech kopcích, ale jako děti jsme na ni velmi netrpělivě čekávaly a vytahovaly ze stodol zaprášené sáňky nebo „ródličky“. To byla prkénka připevněná na starých bruslích, pokrytá kožešinou z králíka.
A kdo to byl ten svatý Martin, na jehož počest pečeme martinské podkovy, rohlíky, husy nebo se místy pořádá i posvícení?
Pokračovat ve čtení „Svatomartinské podkovy mé tchýně Milušky“
„Skoč k Palánovi pro putro!“ volávala na mě maminka. Putra je prosím v nářečí na Znojemsku (nebo bývalo) máslo. A pan Palán byl vedoucí našeho vesnického obchodu, kde jste dostali nejen putro, mouku, cukr a jiné potraviny, ale například i vidle, hřebíky, provaz, valchu, tužky, sešity, pastelky, pero, inkoust, krém Maryna s červeným víčkem, mýdlo Jelen a pendreky… Nebo vám objednal klidně televizi Orava!
Jsou chutě, které si ihned zamilujete, třeba zrovna tu máslovou. A pak ty, na které si musíte zvyknout. Nebo taky ne.
Tak je to u nás doma s veškerým kvasovým pečením, tedy kromě chleba. Na ten jsme od mala zvyklí a nikdo neprotestuje. Kdežto na kvasové koláče nebo žemličky ne. Já mám ráda oboje. A pokud si navíc myslím, že to stojí za to, snažím se obohatit domácí repertoár silou kapek dopadajících na kámen…
Žemličky, Anna a já…
Moje teta Anna, babiččina sestra, byla žena veskrze moderní a já ji obdivovala. Žádná Anča, Anina, Hanča, byla to Anna. Dáma všemi vážená a respektovaná.
Jako jediná žena v rodině si nanášela pleťovou masku z droždí nebo žloutků (já pak taky…), trhala si obočí a pečlivě si každý večer natírala pleť mandlovým mastným krém. To ale těžce nesla babička, protože Anna pobývala ve svátečním pokoji.
A tam jako jediná mohla spát v měkoučkých prachových peřinách naplněných peřím z našich husí. V peřinách určených v daleké budoucnosti do mé výbavy.
Po jejím odjezdu nesly bílé polštáře nažloutlé “mapy“ malé i velké, avšak jemně a krásně vonících po mandlích…
I jako jediná z žen v mé rodině pekla „žemličke“.
Pokračovat ve čtení „„Pansky žemličke“ od tety Anny“
Od věku není léku a od smrti koření…
Jako při jiných důležitých meznících lidského života, tak i u příležitosti úmrtí a nebo o svátcích zemřelých, se peklo pečivo. Jednak jako odměna za účast na pohřbu a tím projevenou úctu k zemřelému, rovněž i na posilněnou hostům – někteří přišli i pěšky z velké dálky.
Na Dušičky mělo tvary velmi speciální…
Pokračovat ve čtení „Dušičky“
Dobrého není nikdy dost. Upečte si třeba tyto míče.
Míče – ano míče… Nakynou z tohoto těsta krásné kulaté, podobné balónům nebo vzducholodím. Měkoučké a vláčné, jako peříčko. Vrazila jsem do nich mák, med a pomerančovou kůru. Já tyhle chutě (obzvláště na podzim) převelice miluju.
Pokračovat ve čtení „Makové míče“
Banketové pečivo nemělo nijak ojedinělou recepturu, ale řadilo se mezi speciální pečivo svojí velikostí.
Nejprve bych vysvětlila, co to „banketové“ znamená. Slovo banket je z francouzštiny a už se moc nepoužívá – něco jako slavnost, raut nebo dnes párty. Aby se pečivo mohl jmenovat banketka, mohlo mít různé tvary, ale malinké. Pouhých 20 gramů po upečení, praví tehdejší normy! Taková úhledná, vyrovnaná maličkost na dvě kousnutí k něčemu moc dobrému, třeba předkrmu. Schválně zvažte kousek syrového těsta o váze 25 g před upečením…
Z tohoto těsta jsou moc dobré i obyčejné lehoučké „velké“ rohlíky.
Pokračovat ve čtení „Banketové pečivo – recepis z roku 1955“
Tento univerzální recept na pečivo peču dlouhé roky. Ne tak dlouho jako to maminčino koláčové, protože dříve se doma rohlíky či housky moc nepekly – kupované pečivo bylo dobré a více se jedl v našich končinách chleba. Nepamatuju jako dítě, že by běžné pečivo i někdo jiný v okolí pekl. To přišlo mnohem později, až s jeho stále horší kvalitou.
Pokračovat ve čtení „Výborný univerzální recept na housky, rohlíky, bulky a kaiserky“
Tyto “kousky” jsem před pár lety poprvé jedla u svých arménských pacientů. Dozvěděla jsem se, že to je jejich tradiční moučník vyskytující se v mnoha podobách těst (kynutých, plundrovaných, nekynutých), tvarů, ale téměř vždy s náplní připomínající naši drobenku.
Pokračovat ve čtení „Gata – tradiční arménský moučník“