O kvásku a jiných radostech
Na tento velmi jednoduchý letní moučník s krupicovým krémem mě „navedl“ pekař a kamarád Milan Chlubna. Recepisy prozkoumám a pokud mám pocit, že je potřeba změnit něco, co mi nevyhovuje, udělám to. Nicméně Milanovi za nápad děkuju.
Toto je prosím mnou dosti pozměněná verze moc dobrého letního mlsání. Připomíná cheesecake.
Pokračovat ve čtení „Krupicový letní dort s ovocem“
Zemlbába alias žemlovka mě provází od dětství. Moje teta Klára, bývalá zámecká kuchařka, namáčela rohlíky do smetany a přidala mnohem více žloutků i cukru. Vždycky rozinky a pokud měla, i vanilku. Nevím, jestli na zámku jedli žemlovku – spíš si myslím, že asi ne. Prostě u sebe doma si vylepšila tuhle levnou krmi na jídlo zámecké. Rohlíky namočené ve sladké smetaně jsou po upečení opravdu moc dobré, ale já používám jen mléko. Ono je stále těžší v dnešním světě vyhnat kalorie z těla zase ven…
Pokračovat ve čtení „Zámecká zemlbába od tety Kláry“
Hody, hody, doprovody…
Týden před Velikonocemi je modré pondělí, šedivé úterý a škaredá středa – tyto dny nemají žádné tradiční pečivo. To až Zelený čtvrtek a Velký pátek se uctívaly zvláštním pečivem zvaným jidáše (jidášky). Mají připomínat provaz, na kterém se Jidáš oběsil.
Pokračovat ve čtení „Máslové jidáše s tuhým kvasem“
Toužila jsem po brioškách s „hlavou“, která se vytrhne ještě teplá z bochánku …
Se zavřenýma očima polykáte jemnou peřinku vonící máslem a napadají vás najednou slova (ač francouzsky vůbec neumíte) jako excellent, exclusif brioche.
Koláče se u nás vždycky pekly jen s droždím – myslím, že by maminku péci s kvasem nenapadlo ani ve snu. A ty její byly nepřekonatelné. Viz zde Fandiny koláče.
To je v pořádku. Droždí není jedovaté a kynutá těsta s ním jsou velmi lahodná. Vymyslela jsem svoje kvasové – Liduščiny, na vaše přání. Zde je použité lievito madre (LM). A název podle toho, jak jsem pro maminku byla vždy – Liduška…
Jidáše jsou sladké velikonoční pečivo z kynutého těsta slazeného medem. Podle lidových tradic by se měly upéct i rovnou sníst na Zelený čtvrtek. Věřilo se, že kdo sní jidáše za svítání, bude se těšit pevnému zdraví.
Jidáše jsou sladké velikonoční pečivo z kynutého těsta slazeného medem. Podle lidových tradic by se měly upéct i rovnou sníst na Zelený čtvrtek. Věřilo se, že kdo sní jidáše za svítání, bude se těšit pevnému zdraví.
Svým tvarem mají připomínat svinutý provaz, na němž se oběsil apoštol Jidáš poté, co svým polibkem zradil Ježíše a zapříčinil tak jeho zatčení a následně smrt. Zavinutý tvar jidášů spolu s medem, kterým se ještě horké po vytažení z trouby mají potírat, symbolizují plodnost a hojnost – tradiční charakteristiky jara.
Aby si člověk někdy vzpomenul, musí vzít do ruky nikoliv poznámky, ale knihu…
Třeba tu z roku 1932 – Technologii pekařství nebo Pekařství z roku 1955.
V jiných zase narazíte na odlišné zasuté vzpomínky. Jen nikdy nevíte na jaké – pokud otevíráte knihu poprvé. Najednou jste někde jinde. A třeba i hodně daleko.
Není knihy, kde by nebylo alespoň něco malého z mého života. Tedy až na ty vraždy!
Tahle delikatesa nesmí u nás chybět při žádné slavností příležitosti. Nejen na Vánoce.
Kdysi hodně dávno jsem ji ochutnala u kolegyně (jméno už si bohužel nepamatuju) a doslova mě chuť ohromila. Kdybych se nestyděla, všechno, co bylo na talíři (i jinde…), bych snědla.
Perníčky na Vánoce u nás nesmí chybět. Ani na Velikonoce. Peču i v průběhu roku – tak moc jsou dobré. Jsou slepované marmeládou nebo povidly, akorát sladké, akorát kořeněné. Ty poměry – všechno je o poměrech…
U nás je na prvním místě chleba – ničeho jiného nesníme víc. Ke snídani skoro vždy, často jako příloha. Tento jsem vymyslela pro adventní čas – prostá dobrá chuť v době očekávání.
