O kvásku a jiných radostech
Další možný recept se slaným droždím, čili slaným kváskem alias slánkem. Slánek je společně vymyšlený název kamarádky bioložky a můj. Tedy má je ta čárka nad a… Žádný neexistoval.
Jak funguje droždí v 10% slané vodě a pak v těstě? Že to je neuvěřitelné? Je, a ještě s jistými bonusy. Co to je, jsem sepsala zde. Stále zkoumám, co všechno je s kvasinkami možné. Veškerá sůl do těsta se zde přidává do kvásku, přímo na droždí. Nakyne naprosto bezchybně.
Pořád experimentuji se slaným droždím, protože je to téměř pole neorané, v Čechách stoprocentně bez jediné brázdy. Tak ji orám a připadám si jako Mičurin.
Mám ráda výzvy, na stole se usídlila pekárenská technologie s laboratorní příručkou pro pekárny, cukrovary a pečivárny. Tam sice varují před solí na droždí, ale z normálních situací odvozuju, jak by to mohlo fungovat s tou “nenormální” solí.
Pokračovat ve čtení „Makovky“
V jednoduchosti je krása.
A tu mám ráda i u přípravy čehokoliv. Třeba když si uvaříte slazené kondenzované mléko, dostanete hustý luxusní zkaramelizovaný obsah, který používám nejméně na 5 výborných věcí: do krému, likéru, nepečeného cukroví, náplní a za páté – je to i moc dobrý mls na lžičku…
Pokračovat ve čtení „Májové karamelové pokušení“
Bábovka…
Pro mě do školních let jedině kudluf. Jinak se jí u nás doma neřeklo. Bábovky, spíš bábovičky, bylo pro mě označení pouze na ty z formiček na písku. Marně jsem vysvětlovala paní kuchařce Kristě ve školce, že nemáme na svačinu bábovku, ta se přeci nejí, ale kudluf! Veselá historka přidávaná – k mé nevoli – na rodinných sešlostech.
Pokračovat ve čtení „Bábovka na neděli“
Zajíčci číslo II…
Pátrala jsem pátrala, když jsem se tak vehementně pustila letos zrovna do zajíců…, a zjistila, že zajíček má pravděpodobně původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara. Avšak například v byzantské ikonografii představoval zajíc samotného Krista.
Symbol zajíce pochází z tradice oslav svátku pohanské bohyně plodnosti Eostre. Z jejího jména je odvozeno slovo Easter, anglický název křesťanských Velikonoc. Podle legendy Eostre proměnila ptáčka, který umrzl ve vánici, v zajíce. On pak z vděčnosti každé jaro kladl vejce jako pták.
Pokračovat ve čtení „Podmásloví zajíčci“
Občas najdu v lednici něco, co zbylo od oběda nebo surovinu, kterou jsem měla v úmyslu použít na něco. A to něco se nekonalo. Co s tím?
Šup do těsta!
České buchty nebo jen buchty je snad nejznámější a nejpečenější kynutý moučník u nás. Rozhodně je typický pro venkov. Býval to často páteční bezmasý oběd s polévkou v mnoha domácnostech. Velké buchty „cihly“ (calty) se nosily jako svačina třeba na pole. Menší kousky byly určeny spíše ke kávě v městské domácnosti.
Oblíbené jsou stále i jako malinké neplněné, polité vanilkovým krémem či vinnou pěnou, zvanou šodó – dukátové buchtičky.
Existuje velké množství jejich variant i co do složení těsta. To se liší hlavně v množství přidaného tuku a vajec. A u tuku je to i zvolený druh.
Pokračovat ve čtení „České buchty“
Chtěla jsem doplnit naši oblíbenou vánočku o další „odrůdu“ a přemýšlela o jakou… V té naší není máslo, ale 40% smetana. Rozhodně není suchá! Ale máslo může někomu v chuti chybět. Píšete mi „nemáš nějakou máslovou“? Tak nakonec můžu mít i máslovou… A vyřešilo se to naprosto samo. A hned dvě věci. Jako vždy, když zapracuje nečekaná náhoda; tentokrát jménem Lenička…
Pokračovat ve čtení „Snadná smetanovo-máslová vánočka pro Leničku“
„V předvečer sv. Mjikoláše chodíl do domácnosti přívětivyj Mjikoláš, voblečenyj bíle za biskupa v plátěným nebo papírovým vornátu s dlúhyjma bílyjma fousama ze lnu, s berlú i pozlátkem polepenú, ha mjitru, s handělem, keryj zvonečkem zvoníl a nosíl dárky, za čmertem s metlu ha řetězem, čmert míl na ruby vobrácenyj kožich se srstí, na hlavje černú čepjičku, na ní dva růžky. Vobličej ha ruce míl počerněný sázema; z houby mu vjisíl dlúhyj červenyj papíruvyj nebo flaneluvyj jazyk. Bručíl, chrastíl řetězem ha metlú, švíkál zlý děti. Nehdy s nima teký bula eště koza (maškara). Děti se modlily, vodpovídaly na votázky z náboženctví ha vodříkavaly modlidbičky.
Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr…Co je to?
Sníh!
Hádanka, kterou znají snad všichni. A právě první sníh bývá spojovaný se svátkem svatého Martina – 11.11. Ta bílá jiskrná a křupavá pokrývka v tento den neležela pokaždé na polích a všech kopcích, ale jako děti jsme na ni velmi netrpělivě čekávaly a vytahovaly ze stodol zaprášené sáňky nebo „ródličky“. To byla prkénka připevněná na starých bruslích, pokrytá kožešinou z králíka.
A kdo to byl ten svatý Martin, na jehož počest pečeme martinské podkovy, rohlíky, husy nebo se místy pořádá i posvícení?
Pokračovat ve čtení „Svatomartinské podkovy“