Chléb…

Tento nádherný text pro mě napsal můj přítel Zdeněk A. Eminger.
Byl určený jinam, ale nakonec k mé lítosti použit nebyl a mě by velmi mrzelo, aby text zapadnul. Je to i moje vyznání k této jedné z nejpotřebnějších lidských činností pro zachování života na této planetě.

Čistě prostřený stůl. Na něm váza s květinami. Čerstvě umletá káva. Karafa vody se snítkou máty. Právě upečený chléb. Ukrojíš krajíc a podáš ho tomu, koho jsi učinil součástí svého života a své věčnosti. Své ženě, svému muži, dítěti, přátelům, hostům. Barvy, prostor, hmatové vjemy a vůně se člověku hluboce vryly do paměti. Dětství, to je také chléb, který dává na stůl máma celého světa. Chléb, který voní nadějí. Chléb, který se znovu učíme péct. Chléb, který je ještě někde vnímán jako Boží dar a jako svátost.

Chléb není jen dílem lidských dějin. Dějiny spolutvoří a dává jim tvář. Na všech kontinentech tohoto světa se chléb peče po tisíciletí. Má jiné složení, jinou chuť, jiný tvar, ale stále je to chléb. Chléb, to je synonymum domova, radosti, štěstí a bezpečí. Obraz místa a společenství, v němž se všechno děje, jak má. Jsou ale v životě chvíle, čas beze slov, kdy se nad chlebem mlčí a on, střed právě prostřeného stolu, nám pokládá otázky, které je nutné zodpovědět. Bez chleba, ať pečeného z pšeničné či žitné mouky, z kukuřice nebo mouky bezlepkové, by našemu životu něco chybělo. Mít doma alespoň vodu a chléb, to není prázdné klišé z hloubi minulých věků. Je to naděje přítomnosti, která člověka spojuje s věčností.

O chlebu se, co svět světem stojí píšou básně. Zpívá se o něm v lidových i náboženských písních. Najdeme ho na tisíci obrazech. Umění by bylo bez motivu chleba o mnoho chudší. V židovské a křesťanské tradici se chléb stal srdcem náboženského slavení a osobních prožitků. Zdá se, jako by nás chléb měl opravdu provázet od úsvitu do konce našich dějin. Když se řekne chléb, na co si vzpomenete vy?

„Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.“ čteme v Lukášově evangeliu. Připravovat, péct, krájet nebo lámat chléb a rozdávat ho druhým, to není jen pouhé gesto a praktická potřeba nasytit sebe i druhé. Je v tom všecka laskavost a něha darujícího, který čeká, že s chlebem z jeho rukou od něj přijmete i jeho samého. Chléb – srdce. Chléb – naděje. Chléb – radost.

Zdeněk A. Eminger, křesťanský teolog

Vaše Lida ❤